Mt. Baker, aneb jablka do Ameriky netahej

12.08.2012 00:30

Konečně přišel čas na zážitky z našeho třídenního výletu do USA na Mt. Baker. Po dlouhém domlouvání, vymýšlení a přesouvání termínů jsme se konečně dočkaly! Můžeme vyrazit na chatu k našim přátelům. Jediné, co musíme udělat je koupit lístky na autobus do Bellinghamu, kde nás naši známí vyzvednou. Nevíme proč, ale nějak jsme tam asi chtěly být co nejdřív, tak jsme koupily lístky na autobus, který vyráží už v 7 hodin ráno z Vancouveru. V tu chvíli nám to nějak nepřišlo, ale když zazvonil budík v 5 ráno, bylo po legraci. Já jsem se v noci pořád budila, abysme nezaspaly, takže vstávání o to horší. Co nás to vůbec napadlo? Nevíme. Vstávání jsme nakonec nějak přežily a můžeme vyrazit.

V neděli večer jsem si ještě kontrolovala, že první metro vyjíždí v 5:08 ráno, takže pohoda, hezky všechno stihneme. Po cestě ale nabýváme dojmu, že je něco špatně. Po celou dobu neslyšíme, že by nějaký vlak projel. Ha, vstup na nástupiště zavřený, pár zmatených lidí na to kouká s námi. No jo, on je vlastně svátek, tak že by to začínalo jezdit až v 6:08? Hmm, kéž by. Volám si na informace a první vlak jede až v 7:08!!! A dopr... Co teď? Času už moc nemáme, autobusem to teda nestihneme. Oni ti taxikáři vědí, proč tam mají být takhle připravení. Nedá se nic dělat, jedeme taxíkem. Řidič se nám snažil něco říkat, ale bohužel jeho indický přízvuk naší konverzaci nepomáhá, o čem to sakra mluví? S Klárou na sebe házíme nechápavé pohledy. Naštěstí na ulicích prázdno, takže jsme v centru za pár minut.

Za chvíli už si to frčíme po dálnici směr USA. Na hranicích nás trochu překvapilo, že jsme museli všichni vystoupit, vzít si veškeré věci a jít na celní kontrolu. Dostáváme se na řadu, přichází několik běžných otázek kam, proč, na jak dlouho, sejmutí otisků, fotečka do alba atd. Mezitím nás očmuchal černý labrador, neštěká, je to dobrý :-). Dále jdeme zaplatit 6 dolarů za povolení vstupu, které platí 3 měsíce, takže to využijeme i za týden, až poletíme do L.A. Jako poslední jdeme k bezpečnostní kontrole, kde musí zavazadla projít rentgenem jako na letišti. Sedí tam další celník a ptá se, zda máme nějaké ovoce. Říkám, že mám jablko. On, jestli ho může vidět. Koukám na něj, zda si dělá legraci... nedělá. Prý máte jen jedno? Ne, mám dvě. Tak jestli je teda může vidět. No ok, natahuje ruce, tak mu hned říkám, že jsem je umyla. To mu je zřejmě jedno, bere jablka, otáčí a říká, tady není nálepka. No, pač jsem je myla a asi tam žádná ani nebyla. Hmm, kouká, kouká a říká "American apples are oukej, Canadian apples are oukej, but no sticker, no apples" (americká jablka jsou oukej, kanadská jablka jsou oukej, ale není nálepka, nejsou jablka) a hodil je do bedýnky? Cože???? Jako vážně? No tak to je konec.

Tak na tohle fakt nejsme zvyklé, ale s úsměvem odcházíme. Po pár minutách jsme v Bellinghamu, odkud autem jedeme na Baker. Po cestě jsme se ještě zastavili v potravinách a nám zase padaly brady. Jak je možné, že jen překročíte hranici a všechno je o tolik levnější? Víno za 3,99! A tady koupíte nejlevnější tak za 9. Nechápeme. Vyrážíme dál, po cestě je vidět Mt. Baker, nádhera. Konečně jsme tady. Všude lesy, hory, pohoda začíná. K dispozici máme velký bazén v areálu, kde jsme samozřejmě odpoledne skončily a po pár minutách usnuly. Večer ještě vířivka a spát.

Druhý den jsme jeli na výlet k vodopádu, jehož jméno si fakt nepamatuju a potom dál do hor. Před námi se tyčí nádherný Mt. Shuksan. Ihned fotíme, jak jinak. Taková nádhera. Máme štěstí, protože cesta až nahoru je protažená a my jsme se dočkaly a viděly jsme Mt. Baker i z druhé strany. Klára jásá a radostí tleská. To se musí vidět. Odpoledne nás čeká opět bazén, kde jsme se zase pěkně prospaly. To je prostě pohoda.

                                                Mt. Shuksan

              

Mt. Baker

Jak člověk není v práci, tak čas přímo letí a nás už zase čekala cesta zpět do Vancouveru. Máme trochu času, tak se ještě zastavujeme v obchoďáku. Já jsem si tam konečně vybrala nový kufr, takže mám teď dva a to znamená, že se domů možná i spakuju. Také ceny nás lákají k dalším nákupům. Jen abych nepotřebovala kufr č. 3. Autobus nám jede za chvíli, takže se loučíme a čekáme, až přijede. Ten ale nepřijíždí ani po dvaceti minutách, ani po čtyřiceti. Autobus nepřijel vůbec a my musely čekat až na ten další za hodinu. Ten náš totiž uvízl v zácpě u Seattlu. No tak to máme radost. A to jsme ještě netušily, co nás bude čekat na hranicích (jak jinak). Tam jsme museli čekat snad další hodinu, abysme pak museli všichni zase vystoupit, pobrat věci a jít přes kontrolu. Kanaďani jsou naštěstí trochu normálnější, na jablka se nás neptají a my jsme konečně zase v Kanadě. Byl to ale hezký výlet.

 

Přede mnou je poslední týden v práci, na jednu stranu se těším, ale na druhou zase se loučit. Když jsem ve čtvrtek přišla do práce a viděla na mém posledním týdenním rozvrhu napsáno "bye Hana", tak mi to bylo najednou nějak líto. Ale na tu naši zaslouženou dovolenou už se mooooc těším.

https://hani1.rajce.idnes.cz/Mt._Baker_6.-_8.8.12/