Horo, horo, vysoká jsi

09.08.2012 01:00

S týdenním zpožděním je tady další článek. Sice už máme za sebou výlet na Mt. Baker, ale o tom bude až ten další. Takže...

Bylo nebylo, úterý. Den volna a tedy příležitost na další výlet. Před dvěma (resp. třemi) týdny jsme s holkama přežily výstup na Grouse Mountain a musím říct, že jsme na sebe stále hrdé (kdo by nebyl, po takové dřině). Jelikož člověk rád zapomíná, rozhodly jsme se uskutečnit další výstup. Na jinou horu, samozřejmě, na Grouse už nás nikdo nedostane! Tentokrát byl cílem The Chief. Prý je to trochu náročnější, ale ne tak. No, tak to zvládneme!

Po poledni vyjíždíme. Po cestě se setkáváme s Nikčou a seabusem přeplouváme do North Vancouveru. Ještě než se setkáme s Petrem, míříme opět do McDonalda a na zdejší trh, protože svačina prostě musí být. Po chvilce už jsme všichni a naše čtyřčlenná výprava může vyrazit.

Počasí nám zatím vychází, je krásně, tak to snad bude stát za to. Stezka začíná u Shannon Falls, kde jsme s Klárou byly před několika týdny. Naposledy kontrolujeme obsahy batohů (foťák, voda a hlavně jídlo...máme) a jdeme na to. Ale počkat, Klára nemá batoh! Ne, Klára je dáma a i na výlet do lesa jde s kabelkou (batohy prostě nesnáší) :-).

Cesta začíná zvolna, nahoru, dolů, nějaké ty schody, ale to nás nerozhází, jsme přece vytrénované z minula. Fotíme. Fotíme hodně. To nás trochu brzdí, takže Petr se nás snaží popohánět, ale má trpělivost. Po chvilce pozvolnost cesty končí a začínají schody. Uměle udělané i přírodní, ale schody všude. Občas potkáváme další lidi, kteří jdou dolů, a vypadají, že jsou naprosto v pohodě. Tak to přece nemůže být tak hrozné. Pohoda. Ha. Zrychluje se mi dech a rosí čelo. To je vedro. Kdy už zase bude nějaká rovinka? Rovinky došly. Jdeme do schodů, do kopce, prostě pořád nahoru. Au, nohy bolí. Nikola zatím mlčí, což je dost podezřelé, ale jde. Klára? Fotí a neustále se nám snaží naznačit, že má hlad. To já jsem teda ráda, že jsem si v mekáči dala ten sendvič jenom jeden. Uff, to byl zase nápad. Nikola konečně trochu nadává, což znamená, že je vše v pořádku :-). Já jsem nějaká mimo a říkám si, že dneska to snad nedám. Mé druhé, silnější já mi ale říká, napij se a jdi! Tak teda jdu.

Konečně se dostáváme na první vyhlídku, kde si dáváme malou pauzu. Během chvilky nás navštívil malý čipmank a hledá, kde by co snědl:

Nemáme tolik času, takže vyrážíme dál na cestu. Opět stoupáme výš a výš a přichází nejtěžší, ale asi nejzábavnější část cesty. Musíme se trochu šplhat po skalách, k přidržování slouží přidělané řetězy. Nejlehčí to nebylo, ale byla to, oproti schodům, zábava. Chvílema jsem sice pojala podezření, zda nejsem trochu větší než ty průrvy ve skalách, ale naštěstí je to dobrý. Všichni jsme nahoře a před námi se objevil dechberoucí výhled. Hory, moře...prostě nádhera! Jsme v ráji!

Svačíme, odpočíváme a samozřejmě hodně fotíme. Úterní pohoda, jak má být.

Ještě než jsme se vydali dolů, jdeme k dalšímu výhledu. Musím říct, že až když jsem si doma prohlížela fotky, tak mi došlo, proč nás nechtěl Petr nechat jít ke kraji. Pořád ať si lehneme na břicho a blíž už nechodíme. Asi mi v tu chvíli opravdu nedocházelo, že kousek od nás je několikasetmetrová propast dolů a stačí, aby se člověk trochu zamotal. Ale neboj, mami, my zase tolik neriskujeme :-).

 

Je načase vrátit se dolů. Jdeme jinou cestou, abysme nemuseli po těch řetězech. Má to být lepší cesta, ale teda nevím, nevím. Strmé klesání dolů, po kamenech, kořenech atd. Chvíli to jde, ale po 20 minutách už jsem nohy moc neovládala a spíš je jen tak házela před sebe. Ať to dopadne, jak to dopadne. Tak tohle bylo horší než stoupání. Po výstupu na Grouse Mountain nás druhý den nic nebolelo, ale tentokrát jsme s holkama byly úplně rozlámané. Ještě tři dny mě bolely nohy z toho neustálého brždění. Ale stálo to za to. Já tu kanadskou přírodu prostě žeru!

 

https://hani1.rajce.idnes.cz/Grouse_Mountain_Grind_17.7.2012_a_The_Chief_31.7.2012/