Grouse Mountain Grind

18.07.2012 23:30

Tak jsme zase jednou měly dobrý nápad, přímo výborný! Už delší dobu jsme plánovaly výstup na Grouse Mountain, tzv. Grouse Mountain Grind:

• délka 2,9 km,
• převýšení 853 metrů,
• 2830 schodů.

Rekord je nějakých 25 minut, průměr hodina a půl a pro začátečníky se doporučují 2 hodiny. Tak za dvě hodiny snad vylezeme.

Odpoledne vyrážíme, po cestě nabíráme Nikolu, která, i přes své obavy, jde statečně s náma. Seabusem přeplouváme do North Vancouveru, kde čekáme na posledního člena výpravy, Petra. Při čekání se nám samozřejmě přestává chtít a už nás napadají myšlenky, že to vzdáme. To by ale nešlo! Přijíždíme pod Grouse Mountain a nás ihned napadají myšlenky, že bysme to nahoru vyjely lanovkou ("y" proto, že Petr samozřejmě takové myšlenky nemá) :-). Ne, nevzdáme to. Navíc lanovka je nechutně drahá, takže hezky pěšky. Jdeme na to.

Cesta začíná zvolna, tak si hned říkám, že to snad nemůže být tak strašný. Jdeme, jdeme, tep začíná zrychlovat a i pozvolnost stezky se pomalu, ale jistě, vytrácí. Netrvá dlouho a Nikola prohlašuje, že už nemůže. Nevzdáváme a jdeme. Petr stále za náma, jak dlouho mu naše šnečí tempo asi vydrží? Chvíli. Po 15 minutách zastavujeme a chytáme dech. Jdeme dál, Nikola stále mluví, nadává, každou chvíli nás ujišťuje, že tentokrát už je fakt mrtvá a nedává to. Petr nás již dávno opustil a svým tempem se vydal vzhůru. Klára mlčí a s kamennou tváří stoupá vzhůru, nezastavuje, drží tempo. Já? Já se potím jak v sauně a v hlavě mi běží myšlenky typu "co to zase bylo za debilní nápad? Ježiš, mě bolí nohy, au, tuhne mi lýtko, jen jedno, asi musím zabrat víc druhou nohou, ale jak? Klára jde, ona prostě jde a nezastavuje se, je dobrá. Tohle nedám, to je moc. Ježiš, mysli na něco jiného. V pohodě, jsi v přírodě, když nemůžeš, nemůžeš jen ze 40 %, takže pořád můžeš. Jdi, jdi, au, to bolí.... Prooooooooooč....".

Zastavujeme, musíme se napít. Nikola už je zase mrtvá, tentokrát prý už opravdu dál nemůže, skončila. Klára se jí omlouvá, že ji sem vytáhla. Haha. Zpocené jsme všechny. To je lepší než sauna. Jdeme dál. Potkáváme se stále se stejnými lidmi, také nemůžou. Někdo nás láká, že nahoře je pivo, no to si dáme, jdeme, holky!

Klára přede mnou, mlčí, svým tempem postupuje vzhůru, Nikola za mnou, ohlížet se nemusím, slyším ji. Neustále totiž mluví a nadává. Hodně sprostých slov ten den padlo. Po chvíli jsme došly Kláru, sedí, je jí prý špatně. Nikola už teda prý fakt končí, nemůže. Pijeme, odpočíváme, ale nevzdáváme. Každou takovou pauzu se smějeme, nevíme čemu, to bude z vyčerpání. I mně se po chvíli udělalo špatně, mžitky před očima, mám pocit, že žaludek to nedá. Míjíme ceduli 3/4. Nejstrmější část cesty, nějaký pán mi říká, už tam skoro jsme, už tam za tou skálou to je... taková lež! Ale chvíli jsem mu věřila :-). Nechápu, ale někteří lidi běží, ano, já se plazím, oni běží. Asi chtějí překonat rekord, cvoci.

Šplháme po skalách, kamenech a najednou vidím oblohu, my jsme tady, opravdu! V tu chvíli se mi chtělo snad i brečet, je konec, jsem nahoře! Petr na nás už 40 minut čeká, Klára sedí na skále vedle. Jsme tadyyyyy, 1:30:51. Tak tohle byl očistec.

Výhled sice nic moc, jelikož Vancouver je již několik dní zahalen v podivném smogovém oparu, ale nevadí. Jen ty odporný mušky nás skoro sežraly. Viděli jsme medvědy, které nahoře chovají (jen pro všechny milovníky zvířat, jsou to zachránění medvědi, kteří nejsou schopni žít v přírodě. Mají nádherný velký výběh a myslím, že je jim dobře).

Chvíli jsme si odpočinuli a pak už jdeme na lanovku, pač jít dolů pěšky, by bylo příliš. Zaprvé je to zakázané a zadruhé představa, že bych šla z toho strmého kopce (po kterém jsem občas lezla po čtyřech) dolů, to fakt ne. Pár takových lidí, jsme teda cestou potkali, ale většina jezdí dolů lanovkou. I my :)

Takže máme za sebou další plánovaný výlet a už přemýšlíme, kam pojedeme příště. Jedno je už jisté, 21. 8. odlétáme směr Los Angeles a pak se budeme dva týdny toulat po západním pobřeží USA :-).