Home sweet home

Jsem doma! Stále tomu nemůžu uvěřit, ale je to tak. Rok utekl rychleji, než jsem čekala a najednou jsem zase doma ve svém pokoji. Nechápu. Chtěla jsem napsat ještě poslední článek z Kanady, ale bohužel všechno bylo tak hektické, že jsem ráda, že se mi vůbec podařilo sbalit.

Po návratu z hor jsem se ještě snažila vidět co nejvíce lidí, abych se mohla rozloučit. Také v našem malém apartmánu proběhla velká párty, která, myslím, dopadla úspěšně. Pak přišlo loučení s lidmi v Adidasu a první slzy. Ach, jsem tak slabá :-) Ale nedalo se to zastavit. V neděli poslední káva a cesta seabusem, pohled na hory a downtown. A pak už začalo balení. Pustila jsem se do toho s odvahou, protože do těch dvou kufrů se přece musí všechno vejít! No, balení je teda pěkně blbá práce, tak volám na Kláru, aby se se mnou šla něčeho napít. Hned je líp. Do toho přichází Peter s Mirkem na večeři, že si ještě uděláme mini párty. Já každou chvíli odbíhám k balení, protože to prostě nemám ráda a vím, že mi to bude trvat. Klára sedí a popíjí, všechno prý zvládne později.

Balím, balím, začíná mi mizet úsměv ze rtů, první kufr plný, venku stále plno věcí. Když dobalím i ten druhý a rozhlédnu se po pokoji, přichází šok. Tolik věcí nesbalených a já mám už jen malý batoh. Nooo, tak to je zlé. Přátelé, kamarádi, tohle nepůjde. Nezbývá nic jiného, než Mirkovi "ukrást" sportovní tašku, co jsem měla předtím půjčenou. Na příruční zavazadlo velká, ale nedá se nic dělat, žádné boty tady prostě nenechám! Klára má již téměř sbaleno a já pořád spoustu věcí. Navíc jsem zjistila, že jeden z kufrů prostě nezavřu. Čas na vybalení a přerovnání věcí. Balení nesnáším... Jdu spát, tohle nemá cenu.

Druhý den pokračuju. Běžím do obchodu pro další vakuový pytel, abych sfoukla objem věcí. To trochu pomohlo a já kufr zavřela! Hurá. Mé příruční zavazadlo má velikost jako další normální kufr. Nastává čas loučení, domácí nám každé dali ještě dárek, což mi přišlo moc milé. Jenže kam s tím? Haha.

Vyrážíme na letiště, já opět brečím. Brečím také na letišti, v letadle, v dalším letadle, doma... uaaaa, tak to je na panáka... jenže co tady chcete pít, že?

Na letišti zjištujeme, že všechny 4 kufry mají nadváhu, paní mě upozorňuje, že můžu mít jen 23 kg, ale dál to naštěstí neřeší. Jen kdyby věděla, kolik váží Kláry příruční zavazadlo, vždyť se jí i podlamovaly nohy, když ho zvedala :-)

Čeká nás devítihodinový let do Amsterdamu, tak že si teda pustíme nějaký film a jestli tomu nebudeme rozumět, letíme ihned zpátky. Pak se snažíme trochu opít, je to třeba, jen kdyby letušky v noci chodily častěji...

První let proběhl dobře. Trochu turbulence, ale šlo to. V Amsterdamu jsme měly asi 7 hodin na přestup, rozhodly jsme se tedy podniknout poslední výlet do centra. Bohužel se začíná projevovat únava a my sedíme u jídla, Klára už vůbec nemluví a vypadá, že jí padne hlava na stůl. No nic, jedeme na letiště a budeme spát. To se nakonec nepodařilo, protože bezpečnostní kontrola byla nějaká důkladná, takže na spánek nebyl čas. Chvíli čekáme a už můžeme nastupovat do letadla směr Praha. Je to tady! Jedeme domů. V letadle ihned usínáme a vzbudí nás až pocit, že letadlo padá...zase trochu turbulence a dost nepříjemný propad letadla. Jdeme na přistání, s radostí volám "podívej, to je České středohoří", Klára jen odpoví "myslíš ty tři malé kopečky?". Hmm, já vím, po těch horách v Kanadě je to tady takové nějaké menší.

Přistáváme o trochu dříve a já začínám být nervózní, že tam ta moje vítací delegace ještě nebude. S napětím čekáme na kufry, snad dorazí. A už jede velký červený kufr a pak další a další. Jsou tu! Nakládáme je na vozíky a jedeme. Co když tam nebudou? Co když to nestihli? Nervozita stoupá, ale jak se otevřely dveře, rodinka v plném počtu. Radostí poskakuju a už se mi chce zase brečet... neeeee. Čekám, zda ke mně půjde moje 2,5letá neteř. Po chvilkovém zaváhání šla, dala mi pusu a hned do náruče. Jsem doma.

Kanada mi bude hrozně chybět, jsem pořád trochu mimo a nemůžu uvěřit, že už uběhl rok. Ale to se časem spraví a zase si zvyknu. A ráda bych si zvykla na časový posun, probudit se v 6, přes den být jak pitomá, odpoledne usnout a v noci koukat do počítače místo spánku... snad to bude trvat jen pár dní. Ale aspoň ve 2 v noci nežehlím jako Klára :).

Je to divné, ale to je z Kanady asi všechno. Ráda bych napsala ještě jeden článek pro ty, co se do Kanady chystají a hledají informace, snad se k tomu dokopu. Každopádně tady mé kanadské zážitky končí. Moc jsem si ten rok užila a i přes některé smutky a stýskání to stálo za to! Určitě se budu snažit do Vancouveru co nejdříve zase podívat. Díky všem za čtení a podporu, i malá zpráva vždycky potěšila a pomohla, když bylo smutno.

A příště už snad ta osobní setkání...

PS: Kdybyste někdo věděl o nějaké super práci, nejlépe se služebkami do Vancouveru, dejte vědět ;-).